Cesta k textu na webu --> www.ceskoprotichudobe.cz > Články

Koncepce a praxe přenosu nových technologií v boji proti chudobě

publikováno: 16.01.2008       téma: Texty k šíření

Tomáš Tožička

Mluvíme-li o technologiích, musíme si uvědomit dvojí smysl toho slova, jak se dnes používá, zřejmě pod vlivem angličtiny. Technologie ve smyslu pracovně / výrobního postupu a ve smyslu technického / technologického celku. V následujícím textu jde primárně o technologické postupy, ale mluvím-li o technologiích, mám na mysli i techniku, která je pro ovládnutí takových postupů potřeba.

Sdílení technologií pro rozvoj

Sdílení technologií a jejich přenos jsou již od počátku základní teoretické stavební kameny rozvojové pomoci a spolupráce. Organizace jako UNDP, FAO, WHO na to často upozorňovaly a mnohdy i činily praktické kroky při přenosu technologií do méně rozvinutých zemí. Deklarovaným hlavním záměrem bylo zajistit potravinovou bezpečnost (název je sice pozdější, ale smysl je stejný), základní zdravotní péči, rozvoj infrastruktury a průmyslu; to vše s nadějí na zlepšení životních podmínek obyvatel v chudých zemích. Hlavní záměr zůstává, jakkoli se ukazuje, že přenos technologie neznamená jen nový výrobní postup a využití nové techniky, ale má obrovský multiplikační efekt, který nelze odhadnout v rámci vývojových laboratoří. Jako příklad mohu uvést likvidaci měnového systému v Severní Americe, který byl založen na ručně vrtaných mušlích rodu Venus Mercenaria. Nahrazení kamenných vrtáků ocelovými znamenalo znehodnocení měny (kolem r. 1660). Stejně tak ovšem zavedení kyanidové a dalších technologií při získávání zlata vedlo ke znehodnocení měn postavených na této komoditě (mezi lety 1847-1897, následoval 25% nárůst cen v UK a 40% v USA) [1] .
Velkým problémem je ovšem zavádění nových technologií v oblasti zemědělství a potravinářství. Již Albert Schweitzer píše ve svých denících o tragických následcích, když byla tradiční strava Gabůnců nahrazována nově dovezenými plodinami. Zavádění nových plodin ovšem přineslo také obrovské možnosti při zajišťování potravinové bezpečnosti a soběstačnosti i zpřístupnění levných alternativních léčebných metod.
Jedním z ukázkových problémů přenosu technologií je tzv. zelená revoluce. V sedmdesátých letech 20. století byla zahájena restrukturalizace zemědělství Jihu pod vedením multilaterálních finančních institucí (Světová banka a Mezinárodní měnový fond), velkých nadací (především Rockefellerova) a západních vlád. Byla zaměřena na intenzifikaci pěstebních metod především prostřednictvím rozšiřování monokultur, širokého využití chemických hnojiv a pesticidů a velkých závlahových systémů. Bohužel se ukázalo, že i když se skutečně podařilo zvýšit produkci potravin, dopad na boj s chudobou byl minimální [2]. Kromě poškození přírody a zdraví obyvatel neodpovědným používáním chemických prostředků, zasolování půdy závlahou a omezovaní produkce pro obživu na úkor pěstování monokultur na vývoz, vzrostla závislost Jihu na dodávkách produktů od západních firem. Orientace na ropné deriváty znamenala po ropných krizích obrovský nárůst nákladů. Potravinová bezpečnost i soběstačnost venkovského obyvatelstva tak paradoxně poklesla. Kritika dnes zaznívá i z FAO a stále více se klade důraz na využívání udržitelných metod [3].
V současné době se pod vedením aliance nadací Billa a Melindy Gatesových a Rockefellerovy rozjíždí tzv. Nová zelená revoluce, která se soustředí především na rozsáhlé zavádění geneticky modifikovaných plodin. Aliance pro zelenou revoluci v Africe (AGRA), jak nazvali svůj program, má za úkol vyvinout a zavést na 100 nových variet základních plodin jako kukuřice, manioku, čiroku a prosa. Pomineme-li diskusi o možné škodlivosti GMO a konceptu předběžné opatrnosti, je jasné, že se jedná o vytváření další závislosti afrického kontinentu na drahých technologiích a produktech Severu [4].
Podíváme-li se na zpracovatelský a hi-tech průmysl, pak vidíme, že v této oblasti poskytujeme chudým zemím skutečně velmi málo. A to jak v oblasti rozvojové spolupráce, tak prostřednictvím přímých zahraničních investic. Za úspěch ovšem můžeme považovat například vývoj a implementaci sanitárních zařízení, pump pro ruční čerpání vody z velkých hloubek [5], elektrifikace prostřednictvím malých fotovoltaických instalací [6] a využití odpadové biomasy v energetice.

 

Limity přenosu technologií – etické, praktické a legislativní

Z dosavadní praxe je tedy více než patrné, že sdílení technologií nepřináší takový úspěch, jaký bychom za deklarovanými výzvami a programy čekali. Podívejme se na některé možné důvody.

  • Komu pomáhají
    Qui bene – komu to prospívá je jednou ze základních otázek klasického logického uvažování. Přenos technologií by měl prospívat příjemcům, často je to ale naopak. V mnoha případech jsou technologie na Jihu využívány pouze k tomu, aby bylo možno levněji a s větším ziskem produkovat zboží pro nadnárodní firmy. Pokud je to čistě privátní investice, nelze se tomu divit. I v takovém případě by však měly existovat mezinárodně vymahatelná pravidla, která omezí outsourcing sociálních a ekologických problémů na Jih. Budování nových technologických celků v chudých zemích je až příliš často spojeno s porušováním nejzákladnějších lidských práv a masivním poškozováním přírody.
    Pokud chceme zajistit skutečně efektivní sdílení a přenos technologií, musíme se zaměřit na příjemce a ve spolupráci s nimi provádět průzkum a vývoj zaměřený na boj s chudobou. Podle mého jde především o přístupnou elektrifikaci a zajištění potravinové bezpečnosti a soběstačnosti na venkově. Další oblastí je pak využití přírodní medicíny a tradičních léčebných metod. Dobrým příkladem je léčba malárie pomocí prostředků vyráběných z rostliny artemisia anua, které jsou levnou náhradou za drahá antimalarika. [7]
     
  • Životaschopnost v cílovém kontextu
    I když se nám může zdát, že je jasné, jak lze s pomocí nových technologií vymýtit chudobu – alespoň na dané úrovni – situace je komplikovaná. Zavedení nové techniky, nových pracovních postupů a nakládání s nimi má svůj sociální rozměr. Musíme vždy zvažovat, jak jsou navrhovaná řešení akceptovatelná pro cílovou komunitu, jaké jsou vedlejší negativní důsledky, zda existuje schopnost zajistit na místě udržitelnost a možnosti řešení problémů, jaká je dostupnost materiálů a další a další. Při přípravě, výzkumu a vývoji je třeba zohledňovat co nejvíce těchto faktorů, což ovšem klade na poněkud redukcionistický přístup současné vědy mnohem větší nároky, než instalace solárních zařízení na afrického venkovana.
    Výzkum a vývoj by tedy v rozvojové oblasti měl být rozšířen o výzkum místa plánované implementace a to samozřejmě opět ve spolupráci s příjemci. V celém systému rozvojové spolupráce a na ní navázaném technologickém vývoji by měly platit hermeneutické postupy, které by ve spirále poznávání stále dál reflektovaly a revidovaly využívání nových technologií.
     
  • Kontrolované vlastnictví
    Tak se dostaneme k tomu, co nazývám kontrolovaným vlastnictvím. Jde o to, aby cílová skupina přijala nové technologie „za vlastní“, naučila se s nimi žít a dokázala přijímat výhody i zvládat nebezpečí, které nové postupy přináší. Například zavádění ručních a ještě více solárních pump bez dobrého managementu může vést k ohrožení vodních zdrojů nadužíváním a zvětšený objem odpadní vody ke vzniku infekcí. I zvyšování výnosů malých farmářů pomocí udržitelných metod může v nekontrolované podobě vést k tomu, že ve snaze po vyšší efektivitě budou rodiny upřednostňovat práci dětí na farmě před školní docházkou. Dobré zkušenosti jsou z Fair Trade projektů, které mají velmi dobré výsledky nejen na straně zisků, ale i v oblasti vlastnictví projektů, akceptace a sociální odpovědnosti.
    Zavádění a využívání nových technologií musí tedy být spojeno se schopností je využívat tak, aby přinášely výhody, umožňovaly další rozvoj a v maximální míře eliminovaly rizika.
     
  • TRIPS – omezení rozvoje
    Velkou limitou v efektivním boji proti chudobě se stal nástroj, který měl snad alespoň v původní myšlence světovému rozvoji pomáhat. Jsou to tak zvané dohody TRIPS - Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights. Byly uzavřeny v rámci Světové obchodní organice (WTO), aby chránily investice věnované na výzkum a vývoj, a zaručily zisk těm, kdo výzkum zaplatili.[8] Bohužel mají velmi negativní dopad právě v oblastech, které jsou pro boj s chudobou nejdůležitější – tedy zdravotnictví [9] a zemědělství [10]. Léky na potírání pandemií malárie či HIV/AIDS jsou prodávány nadnárodními společnostmi za předražené ceny a chudé země je tak nemohou poskytovat svým obyvatelům [11]. Naopak bohaté země mohou nákupem těchto léků podporovat vlastní farmaceutický průmysl a exportem do chudých zemí pokrývat závazky své oficiální rozvojové spolupráce (ODA). To garantuje ekonomickou, ale i politickou závislost chudých zemí a nadále brání jejich vlastnímu rozvoji. WTO sice má pravidla, v jejichž rámci mohou země ve výjimečných případech ohrožení zdraví populace patentová práva porušovat. V chudých zemích ovšem neexistují ekonomické kapacity pro takovou výrobu, finanční trhy by pod tlakem farmaceutických koncernů žádnou podobnou aktivitu nefinancovaly a bohaté země neoficiálními cestami varují chudé, aby se do takových kroků nepouštěly a neriskovaly např. snižování ODA [12]. USA se oficiálně staví proti jakémukoli využívání patentů v boji proti chudobě [13].
    Podobná situace je v zemědělství, kde agrochemické korporace patentují nově i dříve vypěstované plodiny a produkty z nich a pokouší se pak na tomto základě omezit farmáře na Jihu v jejich produkci. Nejhoršími případy zneužití TRIPS je vykrádání tradičních technologií z lokálních komunit chudých zemí. Nejznámější kauzou je biopirátství výrobků z nýmovníku, které nalézají široké uplatnění v zemědělství i kosmetice. 8.3. 2005 neslavili v Indii jen MDŽ (který tam mimochodem narozdíl od nás nepovažují za komunistický svátek). Slavili také rozhodnutí Evropského patentového úřadu, který rozhodl, že není možné patentovat použití semen z nýmovníku jako fungicidu (prostředku proti houbám a plísním), jak se o to pokoušela americká společnost Thermo Trilogy [14]. Za žalobou proti patentu ovšem nestál žádný stát, ale skupina aktivistů, kterou vedla indická spisovatelka Vandana Šiva. Chudé země totiž nemají dostatek prostředků, aby se pouštěli do sporů o patenty. Navíc nechtějí ani pohněvat vlády z bohatých zemí, v nichž mají farmaceutické a agrochemické firmy svá silná lobby. Většina politiků z třetího světa má ještě v dobré paměti hlasování Jemenu v Radě bezpečnosti OSN proti USA. Během následujících tří dnů zastavily Spojené státy této nejchudší zemi světa svou slíbenou pomoc ve výši 70 milionů USD...
    Přes rozsáhlost diskuse o duševním vlastnictví se již nyní ukazuje jako nezbytné hledat nové cesty, které by zajistily práva skutečným autorům či autorským týmům, zabezpečily návratnost financí investorům a umožnily produkci za přijatelných podmínek ve prospěch společnosti.
     
  • Cílený výzkum, vývoj a implementace
    Z výše uvedeného vyplývá, že dosavadní aktivity v přenosu technologií na pomoc chudým oblastem jsou, až na pár zářných výjimek, spíše sporadické a nepříliš úspěšné. Zároveň je ovšem jasné, že bez přístupu k novým technologiím a jejich efektivního využívání v místech příjemců je boj s globální chudobou jen těžko myslitelný. Dobrým základem by mohlo být splnění následujících bodů:
    · výzkum a vývoj udržitelných řešení vhodných pro danou lokalitu
    · budování kapacit a partnerství v cílových oblastech
    · vývoj či přizpůsobení technologií a jejich aplikace
    · zpřístupnění nových technologií pro rozvojové projekty
    · větší zaměření rozvojových projektů na technologický rozvoj
    · úpravy mezinárodního patentového práva podle potřeb globální odpovědnosti
     

Český pokus

I v rámci českých projektů rozvojové spolupráce najdete několik, které se využitím nových technologií zabývají. Jedním z nich je projekt konsorcia českých organizací pod vedením ADRA, který se věnuje elektrifikaci odlehlých venkovských oblastí v Zambii, jedné z prioritních zemí české oficiální rozvojové spolupráce.
Při rozhodování jak elektrifikovat kliniku a střední školu v horách, sedmdesát kilometrů od nejbližšího městečka, jsme se na základě konzultací s místní radou rozhodli pro fotovoltaické články. Dvě 2,5 kW instalace, 20 tzv. malých domácích systémů a dvě solární vodní pumpy stačí pokrýt základní potřeby komunity, která poskytuje vzdělání a ubytování 400 studentům a studentkám a poskytuje lékařskou péči více než 4 tisícům lidí. Vycházeli jsme z doporučení OSN [15], možností místních institucí a zkušeností s podobnými elektrifikacemi v jiných zemích globálního Jihu a v Zambii samé. Velkou pomocí nám byly materiály zambijské vlády [16] a soukromých firem podnikajících na tomto poli [17]. Fotovoltaické systémy prokázaly svou obecnou nenáročnost při instalaci a velkou část realizace jsme nechali na místních a pouze ji supervidovali. Nicméně námi navržené a realizované větší systémy se ukázaly jako poněkud komplikované a to svou universálností. Skutečně se nám podařilo předvídat většinu problémů, které mohly nastat. Bohužel personál nebyl dostatečně připraven je plně využít, částečně proto, že jim nedůvěřoval. Naštěstí jsme měli možnost místo navštívit i později, postup znovu úspěšně vysvětlit a zavést. Jen málo firem dodává k zařízení manuály, které by byly skutečně pochopitelné i pro laika. Slabinou se ukázalo, že i nejkvalitnější technika nepočítá s extrémy afrického podnebí. Vše musí být dokonale chráněno před hmyzem a pravidelně čištěno od prachu.
Od počátku jsme uvažovali zálohovat fotovoltaiky větrnou turbínou. Expertní posudky nás však od takového spojení odrazovaly s tím, že v Africe nefouká. Sice bez přesných měření, ale s přesvědčením podloženým zkušenostmi, že v Zambii fouká dost, jsme v našem posledním projektu větrnou elektrárnu (VE) použili na elektrifikaci jednoho z největších komunitních center zambijského venkova. Patříme mezi první. Krátkodobý provoz ukázal, že VE plní svou záložní funkci dobře a systém i v období dešťů dokáže zajistit dostatek energie pro chod centra.
Největším problémem, s nímž se potýkáme, je nadužívání vody i elektrické energie, což vede k výpadkům. Mluvíme-li o nadužívání, musíme si ovšem uvědomit, že to se ani dalece neblíží naší běžné spotřebě. I tak je ovšem třeba dbát na dostatečné vzdělávání a vysvětlování následných problémů. Překvapivé pro nás bylo, jak dobře fungují místní komise, složené ze zástupců institucí a tradičního vedení (náčelníků). Při podobných projektech máme vždy jen postavení montérů a poradců, rozhoduje komunita, která projekt přebírá. Naše připomínky však brali vždy vážně a rozhodovali odpovědně.
Bohužel ceny materiálu obecně (a pro moderní technologie to platí ještě více) jsou v Africe neuvěřitelně vysoké. Není to dáno jen tím, že kromě pár zemí se nikde nevyrábí, ale také vysokými maržemi dovozců a obchodníků. Záruky prakticky neexistují. Být vzdělaným a schopným managerem a dělat rozvojovou práci znamená pro Afričana velké odříkání a dobrovolné setrvávání na nižší ekonomické úrovni. Je zajímavé, kolik lidí je toho schopno.
 

Závěry

Co si tedy vzít z teorie a praxe rozvojových projektů zaměřených na přenos a sdílení technologií?
Kapacity pro příjem technologií jsou nedostatečné, ale investice do lidských zdrojů jsou relativně levné a přitom velmi snadno realizovatelné. Existují dobré zkušenosti a dostatek expertů.
Implementace nových technologií vyžaduje studium místních podmínek a tím klade finanční a časové nároky na projekty. Současný projektový cyklus je v tomto velmi omezující. Využívání nových technik a sledování jejich provozu pro použití v dalších projektech není podporováno takřka vůbec.
Největším problémem je ovšem přístupnost nových technologií. Vysoké ceny, výroba jen na Severu, drahý dovoz náhradních dílů a drahá doprava při uplatňování záruk. To vše odsouvá tyto projekty do okrajové působnosti zahraničních rozvojových projektů a omezuje reálné možnosti širšího domácího využití. Tady je třeba hledat nové cesty. Ať už v rámci vládních programů, nevládních organizací, nebo privátního sektoru (a to především malého a středního).
Na tomto světě nás limituje čas, který je nám dán, zdroje, které můžeme získat a nástroje, které jsme vyvinuli. Je zapotřebí, abychom využívali nástroje a zdroje konviviálně [18], k tomu aby náš čas v tomto limitovaném prostoru byl příjemným přínosem. Nikoli k tomu, abychom si jej zbytečně krátili. Máme zdroje, máme nástroje a je jen na nás, zda to dokážeme. Politická reprezentace v tom může udělat mnoho. V posledku však záleží na všech občanech, zda nástroje a zdroje budou skutečně využívány ku prospěchu všech lidí na této malé planetě.

Tomáš Tožička

  1. R.Doutthwaite; Ekológia peňazí, 31nn
  2. Shiva Vandana; The Violence of Green Revolution: Third World Agriculture, Ecology and Politics; Zed Books, New York 1991
  3. FAO Asian Chief Calls for Move Away from Green Revolution; http://www.twnside.org.sg/title/bioc2-cn.htm
  4. Mariam Mayet; The New Green Revolution in Africa: Trojan Horse for GMOs? African Centre for Biosafety (www.biosafetyafrica.net) Paper presented at a workshop Can Africa Feed Itself? – Poverty, Agriculture and environment – challenges for Africa” 6-9 June 2007, Oslo Norway
  5. Martina Mandová; ELEKTRIFIKACE ODLEHLÝCH OBLASTÍ ZAMBIE; Sborník ČESKO PROTI CHUDOBĚ - Informace, fakta a čísla z rozvojového světa; Editor: Tomáš Tožička; Educon 2007, http://www.ceskoprotichudobe.cz/o-kampani/index.php?id=kestaz
  6. Hirt, Lindsey; Natural Medicin in Tropics; anamed international e.V. 2006
  7. Arvind Subramanian; Has the intellectual property pact opened a Pandora’s box for the pharmaceuticals industry? www.imf.org/external/pubs/ft/fandd/2004/03/pdf/subraman.pdf
  8. Health Case 1.1 - TRIPS and medicines; http://eucoherence.org
  9. Interview with John Barton; Law Professor and IPR Specialist; Stanford University; http://www.silentkillerfilm.org/interview_barton.html
  10. Rozvojové cíle tisíciletí; Editor T.Tožička; Str. 37, http://www.ceskoprotichudobe.cz/o-kampani/index.php?id=kestaz
  11. TRIPS, AIDS & Generic Drugs; http://www.avert.org/generic.htm
  12. O.S. Kalumiana; Rural Energy Access: Promoting Solar Home Systems In Rural Areas In Zambia – A Case Study; Department of Energy, Ministry of Energy & Water Development; Lusaka 2005
    Oscar Kalumiana; Energy Services for the Urban Poor in Zambia; July, 2004
  13. Mukule Banda; MECHANISM FOR RURAL ELECTRIFICATION; case study of the ESCO in Lundazi, Zambia; October 2003
  14. Ivan Illich, Tools for Conviviality - 1973. New York: Harper & Row, Publishers. http://clevercycles.com/tools_for_conviviality/

 

Co je creative commons?  Text a jeho části je možno volně šířit s uvedením autora, nekomerčně a v nezměněné podobě. 

Více než 100 milionů dětí stále ještě nemá přístup ani k základnímu vzdělání. Devadesát sedm procent z nich žije v rozvojových zemích, téměř šedesát procent z nich jsou dívky. 2.cíl

2.cíl
Dosáhnout základního vzdělání pro všechny

Obrázky k cílům MDG jsou práce studentů Střední grafické školy Hollar v Praze