podporují naši kampaň
Emma Thompson

Emma Thompson
(všechny osobnosti)

s podporou
Evropská komise Udržitelná Evropa pro každého Česká rozvojová agentura
sponzoři a partneři
Ministerstvo zahraničních věcí ČR, ORS

(všichni sponzoři a partneři)

Cesta k textu na webu --> www.ceskoprotichudobe.cz > Média > Přečetli jsme si

Co nevidíme a měli bychom vidět

titul: Literární noviny
detail: 24/2007  str. str. 1
datum: 11.06.2007
autor: Tomáš Tožička
on-line: http://www.literarky.cz/index.php?p=clanek&id=3795

Zabývat se vlastním, dávno minulým utrpením je pro nás bohužel stále příjemnější než řešit mnohem větší tragédie dneška.

Sedm a půl roku poté, co se sto osmdesát devět států přihlásilo k Rozvojovým cílům tisíciletí, je jasné, že boj s globální chudobou, pandemiemi a rozvojem jedněch na úkor úpadku druhých prohráváme.
Přes optimismus několika pošetilců nezbývá než připustit, že lidská činnost má negativní dopad na životní prostředí nejen v několika obětovaných lokalitách či subregionech, ale že přímo ovlivňuje i celosvětové klima. Světová obchodní organizace se rozpadla v okamžiku, kdy bohaté státy dosáhly všech výhod a měly recipročně nabídnout totéž chudým zemím. Zastavit dotace a otevřít své trhy však odmítly, a tak se takzvaný volný trh znovu ukázal jako mýtus, který zastírá, že mezinárodní obchod ovládají ti, kteří mají dostatek moci prosadit své zájmy a nabídka a poptávka hrají jen marginální roli. Po dlouhém období poklesu cen surovin jejich hodnota roste a boje velmocí o prosazení svých teritoriálních zájmů v klíčových zemích se znovu rozbíhají.

Neúplný sumář nejpalčivějších problémů naší planety před námi otevírá nedozírné pole otázek, které ovšem u nás nikdo neklade: jak je možné, že patříme mezi pětinu nejbohatších zemí na této planetě? Můžeme si kupovat extrémně levné věci, protože dodavatelské firmy využívají práce dětských otroků? Jak je možné, že každých šest měsíců zemře hlady a na banální nemoci více dětí, než jich pobil holocaust? Proč naše oblíbené značkové firmy neplatí sociální a zdravotní pojištění svým zaměstnancům v rozvojových zemích? Jak to, že umírají miliony lidí na tuberkulózu a malárii, když je umíme léčit? A mohli bychom se ptát dál. Pokusme se však podívat hlouběji na příčiny globální krize a nastínit i možná východiska pro její řešení. Pokusím se poodhalit ještě jinou rovinu, než je obvyklé obviňování největších „potížistů“ – skupiny Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a G8. I takový stát jako ten náš totiž má v tomto procesu svou neblahou roli.

Každého z nás samozřejmě napadne, jak je možné, že chudé země jsou tak chudé. Nebylo nakonec lepší, aby zůstaly v koloniálním područí, kde o ně bylo tak pěkně postaráno? Data a fakta nás přesvědčí o opaku. Ve většině post-koloniálních zemí došlo k rychlému nárůstu vzdělaných vrstev, zlepšila se zdravotní péče i stav hospodářství. Tento vývoj však nenechával v klidu bývalé koloniální mocnosti, které nepředpokládaly tak vysokou míru emancipace – v Africe takřka neexistovali domorodí vysokoškoláci, protože koloniální systém vysokoškolské vzdělání domorodcům neumožňoval. Rostoucí nezávislost bývalých kolonií znamenala obrovské ztráty koloniálních mocností, pro které byly příjmy ze zámoří zásadní. Příkladem následného neo-koloniálního prosazení zájmů bylo bývalé Belgické Kongo a západní intervence proti němu vrcholící nástupem diktátora Mobuta a zavražděním prezidenta Lumumby, jehož tělo likvidovali belgičtí vojáci (rozsekat mrtvé tělo bylo pro belgické jednotky lehčí, než účastnit se reálných bojů ve Rwandě, z nichž raději uprchly…).

Po dalších obdobných zásazích, které byly stále hůře přijímány i v zemích, jimž měly prospět, byl zvolen jiný postup – metoda falešných poradců, ekonomických hit manů. Tito lidé pracovali pro slavné poradenské firmy a za veliké peníze poskytovali vládám rozvíjejících se zemí rady, které je měly přivést k prosperitě, ale mnohem více je zaváděly do dalšího područí. Publikované zpovědi těchto poradců nám ukazují, jaké volili praktiky. Cílem ekonomického hit mana je prosadit v zemi takové investice, které by stát uvrhly do zadlužení či závislé situace, v níž by byl lehce manipulovatelný. Jedná se o velké investiční celky jako letiště, infrastrukturu a podobně. Půjčky poskytnuté na tyto projekty tekly obvykle přímo do kapes nadnárodních firem, které investice realizovaly. Když se ukázalo, že půjčka je prakticky nesplatitelná, dostaly země jako Ekvádor nabídku, aby umožnily západním firmám těžit jejich nerostné bohatství.

Vrchol obdobných nesmyslů tvoří jaderná elektrár na Baatan na Filipínách, které byla pod dozorem Národní agentury pro jadernou energetiku USA postavena firmou Westinghouse na úpatí vulkánu. Nikdy nebude spuštěna, přesto Filipíny dodnes platí sto tisíc dolarů denně na splátkách za tuto stavbu. Můžeme oprávněně obviňovat vládnoucí elity v chudých zemích z korupce a špatného vládnutí. Musíme si však uvědomit, že žádná chudá země by neunesla ani jeden z našich finančních skandálů typu lehkých topných olejů či krachu bank, jimž naše vláda i zákonodárci jen tiše přihlíželi…

Chudobou k bohatství

Nelson Mandela řekl, že chudoba není něčím přirozeným a nezměnitelným, ale je dílem lidských činů. Nezbývá než dodat, že mnoho těchto činů přináší značný zisk. Africké země sice disponují obrovským surovinovým potenciálem, ale kvůli své chudobě jsou snadno manipulovatelné, takže jejich zdroje přinášejí bohatství jiným. Díky finančním možnostem a mocenskému postavení bohatších zemí je jim fakticky bráněno ve vlastním rozvoji a slouží jen jako surovinová základna. Je evidentní, že největší zisky přináší finální zpracování a prodej technologicky náročných výrobků. To je však dnes vyhrazeno státům a firmám, které si takové postavení dokážou vydobýt. Vezměme například kávu, která je po ropě druhou nejprodávanější komoditou na světě. Přesto, že se káva v Evropské unii nepěstuje, patří Unie mezi její největší zpracovatele. Dovoz zpracované kávy totiž podléhá mnohem vyššímu zdanění, a tak jsou producenti z tradičních pěstitelských a zpracovatelských zemí v Africe a Latinské Americe znevýhodněni, a přesto, že vyrábějí levněji, nejsou kvůli celním bariérám konkurenceschopní. Naopak na Jamajku, bývalou velmoc ve vývozu mléka, je ve velkém dováženo vysoce dotované sušené mléko ze Spojených států. To zlikvidovalo místní farmáře. Jamajka ovšem celní bariéry využít nemůže, a pokud se chce dostat vůbec k nějakým penězům a prodat na světovém trhu alespoň něco, musí akceptovat podmínky Světové obchodní organizace, které ovšem bohaté země samy nedodržují.

Když začala první zelená revoluce, sliboval si od ní celý svět vyřešení hladu a chudoby. Intenzifikace zemědělství, pěstování monokultur ve velkém, využívání pesticidů a umělých hnojiv, zavlažování. To byl recept na odstranění hladu v rozvojovém světě od západu na východ i na jih. Po pár desítkách let vidíme, že situace je horší než předtím. Pesticidy a umělá hnojiva otravují nejen půdu, ale způsobují smrt statisíců lidí ročně. Zavlažování zasoluje zemi a monokultury v chudých zemích jsou pěstovány především pro vývoz, přičemž potraviny pro vlastní výživu chybějí. I když Indie vypěstuje mnohonásobně víc než dříve, počet hladových stále stoupá. Zastánci zelené revoluce sice tvrdí, že se celosvětově snížil počet trpících hlady, ale je tomu tak jen díky obrovskému úspěchu Číny na tomto poli; pro zbytek planety se situace stabilně zhoršuje.

Přes rostoucí rozšiřování pouští a odlesňování, přes zjevný neúspěch v boji s chudobou, snaží se agro-giganti s podporou Rockefellerovy a Gatesovy nadace o druhou zelenou revoluci. Tentokrát by mělo jít o podporu geneticky modifikovaných organismů (GMO), nano-technologií a atom-technologií. Dnešní fakta jasně ukazují, že nejsme schopni zajistit bezpečnost při manipulaci s nano-částicemi a nejsme schopni zabránit neplánovanému rozšiřování GMO a dalším mutacím. GMO nepomáhají zajistit potravinovou bezpečnost a jdou proti potravinové soběstačnosti. Přesto, že léky podávané jednotlivcům testujeme celá desetiletí, nové nebezpečné chemikálie vypouštíme do přírody bez jakýchkoli testů, které by nám potvrdily jejich dlouhodobou nezávadnost.

„Každá vyrobená zbraň, každá spuštěná válečná loď, každá vystřelená raketa v konečném smyslu znamenají okrádání těch, kteří hladoví a nemají co jíst.“ To nejsou slova pacifistů, ale prezidenta Eisenhowera, který varoval před nekontrolovatelnou mocí zbrojního průmyslu. Naše země hrála v dobách studené války v závodech ve zbrojení stěžejní roli a my bychom si měli uvědomit svou odpovědnost. Na mnoha místech planety dosud umírají lidé zbraněmi vyrobenými u nás. Smutné je, když se naše země znovu staví do čela nového kola zbrojení. Diskuse o radaru se zatím vede jen v rovině zda s NATO či se Spojenými státy, nebo jestli jsou americké rakety schopny sestřelit i něco jiného než vlastní či civilní letadla, jak tomu bylo v Iráku a Íránu. Větším problémem ovšem je, že nové kolo zbrojení, které bude nutně následovat, na sebe naváže ohromné prostředky finanční, materiálové i výzkumné. Celosvětové výdaje na zbrojení činí již tisíc miliard dolarů ročně a země jako Spojené státy či Rusko slibují jejich další navyšování. To bude znamenat zhoršení přístupu k úvěrům na mezinárodním trhu a také jejich zdražení. Při posledním pokusu o celosvětovou ochranu pomocí Strategické obranné iniciativy (SDI), který byl jen dalším Reaganovým omylem, narostly dluhy chudých zemí až několikanásobně právě díky enormnímu růstu úrokových sazeb, který zapříčinilo obrovské zadlužování Spojených států, z něhož se dodnes nevzpamatovaly.

Prezident Eisenhower věděl, o čem mluví, a dnešní Spojené státy mu dávají zapravdu. Pětatřicet milionů občanů USA žije pod hranicí chudoby, z toho dvanáct milionů dětí. Pomáhat najít chudým lidem ve Spojených státech i v rozvojových zemích cestu ze zakletého kruhu bídy je důležitější než roztáčet nová kola zbrojení. Naším problémem není to, že by zbraní bylo málo, ale že je jich příliš mnoho. Jak říkal bývalý ředitel Světové banky Wolfensohn: Dáváme tisíc miliard na zbrojení a padesát miliard na rozvoj, to se mi zdá nepřiměřené.

Ráje pro bohaté

Hrubě odhadované ztráty daňových úniků přes takzvané daňové ráje a offshore země přesahují dvě stě padesát miliard dolarů při předpokládaném třicetiprocentním zdanění. Polovina těchto prostředků by bohatě stačila k odstranění chudoby a nejzávažnějších nemocí. Přesto, že tento fakt je znám už dlouhou dobu, jen málo zemí se s ním pokouší bojovat. Daňové ráje samy nepatří mezi světové mocnosti a donutit je k přijetí mezinárodních pravidel by bylo jednoduché. Bohužel nebyl zatím nalezen mezinárodní konsensus, protože autoritativním vládám tento systém nevadí, v mnoha demokratických zemích pak firemní lobby tlačí proti přijetí legislativy a jiné demokratické země rády využívají offshore teritoria k financování tajných operací.

Jak offshore operace fungují? Jednoduše popsáno jde o to, že místo toho, aby si například tantal prodávaly třeba firmy z České republiky a Konga, prodá nejprve konžská firma tantal firmě na Seychelách, a to s minimálním ziskem, aby se vyhnula placení daní v Kongu. Tam je tantal prodán jiné firmě za běžných podmínek, a to za paušálního zdanění asi tří set dolarů. Pak teprve se tento klíčový technický kov dostane do českých zemí, ovšem za cenu, která minimalizuje zisk a tedy i zdanění v České republice. Není třeba dodávat, komu patří firmy na Seychelách. V reálu to ovšem nejste schopni zjistit, protože tamní úřady garantují utajení, nepožadují daňová přiznání ani audity. Podobných offshore center je na světě na sedm desítek. Máte-li dost peněz, najdete i v českých zemích dost daňových poradců, kteří vám dají přesný návod, jak na to. Vzhledem k tomu, že podobné operace nemohou provádět zaměstnanci se svými zaměstnavateli, není divu, že se daňová zátěž přesunuje z právnických osob na fyzické a důchodové a sociální systémy jsou kvůli těmto daňovým únikům v krizi.
Nedávno jsem si v Protestantu přečetl se zájmem článek Miloše Rejchrta o lidských právech, v němž správně upozornil i na nebezpečí „plíživé despocie“ lidských práv. Opusťme koncepci přirozených lidských práv, jak je chápali osvícenci, a podívejme se na ně jako na konsensus nutný k přežití. Tak byla chápána i Všeobecná deklarace lidských práv, kterou v roce 1948 schválilo Valné shromáždění OSN.
Je dobré si povšimnout, že když se mluví o lidských právech na mezinárodní úrovni, každý má na mysli něco jiného. Nejpatrnější to bylo v době studené války, kdy jedna strana mluvila o politických právech a právu na vlastnictví, zatímco druhá strana vyzdvihovala práva sociální a pracovní. Jen lidská práva přitom trpěla. A obě strany se podílely na masakrech ve zbytku světa.

Dnes se situace příliš nezměnila. Lidská práva jsou zneužívána jako nástroj nátlaku a vydírání. Nadnárodní firmy bez skrupulí využívají otřesných pracovních podmínek, které popírají deklaraci lidských práv i všechny základní konvence Mezinárodní organizace práce a vlády v bohatých zemích k tomu mlčí. Když však jde o omezení dovozu z chudých zemí, jsou konvence Mezinárodní organizace práce vhodným nástrojem k zákroku: na chudáky musí být přísnost. Jestliže nechceme nějaké zemi pomoci v krizové situaci, je výmluva na lidská práva tou nejvhodnější. Pokud se však jedná o podporu diktatury, která je pro nás ekonomicky či jinak zajímavá, lidská práva jdou stranou.
V preambuli deklarace lidských práv se jasně praví, že každý jednotlivec i každý orgán společnosti se musí zasadit o jejich uznávání a zachovávání. Podle výkladu OSN patří mezi orgány společnosti i nevládní organizace, církve, odbory, podnikatelské subjekty a jejich komory. Všechny vyjmenované skupiny jsou si toho velmi dobře vědomy a svého postavení se dožadují při přípravě zákonů či tripartitním vyjednávání. Když ovšem přijde na dodržovaní lidských práv, tváří se firmy podporované neoliberály, jako by to nebyla jejich záležitost.
Na sedmdesát procent kakaa pochází z oblastí, kde je běžná práce dětských otroků. Osmileté dívce, která dvanáct hodin denně otročí na kakaových plantážích Pobřeží slonoviny, je jedno, že tato země ratifikovala všechny základní konvence Mezinárodní organizace práce, stejně jako je to jedno firmám Nestlé (Orion) a Kraft Foods (Figaro), které díky tomu mohou dodávat do našich supermarketů laciné čokolády s vysokými zisky. Vlády chudých zemí nemají dostatek sil prosadit vlastní zákony proti mnohem bohatším nadnárodním korporacím a jejím dodavatelům. Pro spotřebitele na Západě je to velká výhoda, protože díky tomu mohou dostávat velmi laciné výrobky.

Odpovědnost začíná doma 

Ghándí říkal, že na světě je dostatek pro všechny, ale málo pro jednoho hrabivce.
Prvním krokem na cestě ke změně je uvědomit si, že patříme k nejbohatší pětině planety, která spotřebovává více než osmdesát procent celkového bohatství. Evropská unie disponuje největší ekonomickou silou a její představitelé si alespoň ve svých deklaracích uvědomují, že to s sebou nese i zvýšenou míru odpovědnosti. To ovšem neplatí o všech jejích členech a především ti noví mají o své odpovědnosti velmi zkreslené představy. Neznalost historie, přeceňování vlastní role v dějinách, falešné představy o nesmírnosti vlastního utrpení a chudobě – to vše ovlivňuje náš nezájem vidět skutečné problémy skutečného světa a podílet se na jejich řešení. Naše země patří mezi ty, které odmítají snižovat dotace na vývoz, odmítá splnit svůj závazek navýšit rozvojovou spolupráci, nehodlá racionalizovat a zprůhlednit systém zahraniční pomoci, který slouží dnes hlavně vinou ministerstev průmyslu a životního prostředí především k podpoře českých firem.
Cena zboží je při nákupu rozhodující a jen pomalu rostou požadavky na kvalitu a nezávadnost. Otázku po etické čistotě a porušování lidských práv si při nákupu klade jen málokdo.
Dokud se v České republice globální odpovědnost nestane otázkou volby politické i spotřebitelské, budeme se dál podílet na rostoucí chudobě, ekologickém znečištění a porušování základních lidských práv. Pak budeme samozřejmě vítat banální zprávy a historické dokumenty obdivující naše utrpení v minulosti. Je to příjemnější, než se zabývat mnohem horšími tragédiemi dneška.

Obchodní bariéry ze stran bohatých zemí stojí rozvojové země asi 100 miliard ročně - skoro dvakrát více, než dostanou v rámci rozvojové polupráce. 8.cíl

8.cíl
Budovat světové partnerství pro rozvoj

Obrázky k cílům MDG jsou práce studentů Střední grafické školy Hollar v Praze