» vyhledávání
Cesta k textu na webu --> www.ceskoprotichudobe.cz > Témata > Příliš vzdálené cíle > 8. cíl > 12. úkol
8. BUDOVAT SVĚTOVÉ PARTNERSTVÍ PRO ROZVOJ
Tam, kde se rozvojové cíle zaměřují na boj proti hladu a podvýživě, vzdělávání, přístup k pitné vodě, sanitárním zařízením apod., najdeme většinou velmi přesné časové termíny a kvantitativní indikátory měření úspěchu. Když se ovšem dostaneme k odpovědnosti bohatých zemí a jejich příspěvku k mezinárodnímu rozvoji, získáme jen velmi vágní formulace bez jasných kritérií k jejich naplňování a průběžné kontrole. Osmý cíl je vnímán jako jeden z nejdůležitějších, bez kterého není možno naplnit ty předchozí. Do rozvojových cílů se přitom dostal až jako poslední, po tlaku skupiny G 77 (sdružení zemí Jihu), která kritizovala rozvojové cíle jako paternalistické a západocentrické, bez jakékoli odpovědnosti ze strany bohatých zemí.
Úkol č. 12
Dále rozvíjet otevřený obchodní a finanční systém založený na jasných pravidlech, předvídatelnosti a absenci diskriminace, včetně závazku usilovat o dobré vládnutí, rozvoj a snižování chudoby, a to na národní i mezinárodní úrovni.
OSN ve své zprávě World Economic Situation and Prospects udává, že v roce 2006 bylo převedeno z chudých zemí do bohatých o 683 miliard USD více než opačně. Je tedy zřejmé, že bohatými státy regulovaný, byť eufemisticky stále nazývaný volný, trh vede k dalšímu nárůstu chudoby v méně rozvinutých zemích. Jakkoli nám ekonomové tvrdí opak, fakta jasně ukazují, že chudé země financují náš rozvoj, stejně jako stále chudnoucí většina populace zajišťuje stále větší bohatství stále menšímu počtu supermajetných.
S Jihem jen výhodně
V obchodní politice nedošlo pro rozvojové země k žádnému posunu k lepšímu. Spíše naopak. Zástupci bohatých zemí v rámci Světové obchodní organizace (WTO) tlačí na země Jihu, aby ještě více liberalizovali své trhy a pouštěli na ně větší množství zboží importovaného ze Severu. Samy země rozvinutého Severu se přitom odmítají vzdát vlastních ochranářský cel a dovozních kvót, kterými chrání své trhy a které ve výsledku brání výrobcům z rozvojových zemí vyvézt své výrobky na trhy rozvinutých států a vydělat si tak tolik potřebné valuty. Naopak dotovaná produkce výrobků na Severu dále likviduje trhy na Jihu. Když pro sebe Jih požadoval stejná pravidla jako má Sever (tzv. reciprocita), bohaté země se svých výhod vzdát odmítly. Spolu s těmito jednáními v rámci WTO se zhroutil také mýtus, že obchodní organizace založená mimo OSN bude ve výstupech svých jednání efektivnější. Jediným pozitivním krokem v těchto jednáních je příslib bohatých zemí, že do roku 2013 odbourají dotace na vyvážené zemědělské produkty. Farmáři na Jihu mohou doufat, že bohaté země alespoň tentokrát dodrží slovo a že do té doby konkurenci dotovaného zboží přežijí.
Veřejné versus privátní
Problémem jednání na mezinárodní úrovni je, že se vedou mezi státy, kde ekonomickou politiku již neřídí vláda nýbrž tzv. volný trh a které se liberalizací zřekly národohospodářských nástrojů řízení. Proto nyní zástupcům států nezbývá, než hrát roli vyjednavačů velkých nadnárodních firem. Příkladem může být jednání Billa Clintona v zájmu Chiquity proti menším vývozcům banánů do EU, nebo jednání George Bushe v zájmu amerických farmaceutických firem proti levné výrobě léků proti AIDS.
Nadnárodní korporace jsou dnes mocnější než většina států, stojí za 70 % celosvětového obchodu, nejsou nikomu odpovědné a v případě ekonomického selhání snadno získávají dotace na obnovu z peněz daňových poplatníků. Donutit obří koncerny k etickému chování není jednoduché a v posledních letech tolik zmiňovaná Společenská odpovědnost firem (CSR) se často ukazuje jako nedostatečná. Vzhledem k tomu, že v některých zemích chudého Jihu, kde nadnárodní firmy často operují, právní systém nevylučuje to, co na Severu výslovně zakazuje, je nezbytné zavést regulační prvky, které budou moci na principu mezinárodního práva vynutit na nadnárodních korporacích zákonné chování a dodržování minimálních právních, pracovních, zdravotních a environmentálních standardů.
Mezinárodní daňové úniky
Odhadované úniky daní přes tzv. daňové ráje a offshore centra se odhadují, při předpokládaném 30% zdanění, na 250 miliard USD. Polovina těchto prostředků by bohatě stačila k odstranění nejzávažnějších nemocí. Přestože tento fakt je znám už dlouhou dobu, jen málo zemí se s tím snaží něco dělat. Daňové ráje nepatří mezi světové mocnosti, takže by bezpochyby respektovaly mezinárodně přijatá pravidla. K takovému kroku však schází mezinárodní konsensus. Autoritářským vládám tento systém nevadí, v mnoha demokratických zemích pak firemní lobby tlačí proti přijetí odpovídající legislativy a jiné demokratické země rády využívají offshore teritoria k financování tajných operací.
Celosvětově existuje přes sedm desítek offshore center, několik z nich i v EU – Amsterodam, London City, Budapešť a mnohé ostrovy. Firmy, které pro svoje finanční transakce používají offshore centra a ‚šetří‘ tak na daních, zároveň ochuzují státní rozpočet svých vlastních zemí a přesunují tím daňovou zátěž z právnických osob na fyzické. Zákonitým důsledkem je, že důchodové, zdravotní a sociální systémy se ocitají v krizi.
V poslední době daňové úniky tohoto druhu nejsou doménou pouze právnických osob. Důkazem je aféra německých superbohatých manažerů a šéfů velkých státních podniků, kteří ukrývali své příjmy v Lichtenštejnsku. Pokud by se takovýto trend šířil dál, placení daní by zůstalo jenom na chudých.
Těžké dobré vládnutí
V takové situaci není divu, že volání po vágně koncipovaném dobrém vládnutí připadá mnohým expertům jako pokrytectví. Podle definice OECD se dobrým vládnutím myslí především široký a multidimenzionální proces, zahrnující demokracii, lidská práva, participaci občanů a funkční právní systém. Ovšem dobré vládnutí je především sou-organizace vztahů mezi lidmi, společenstvími a přírodou. Je to maximum jednoty v maximu různosti.
Na půdě evropské nevládní platformy rozvojové spolupráce vznikl dokument Čí vládnutí, který shrnuje základní problémy dobrého vládnutí, jak je definuje Evropská komise v rámci implementace 4. Evropského rozvojového fondu. Velmi správně mimo jiné ukazuje na to, že tento dokument je ve svých slovech odlišný od toho, jak sám vznikl a jak je uplatňován. Problémy s vládnutím v Evropě a v rozvojovém světě jsou příliš důležité na to, aby byly používány k prosazování krátkodobých ekonomických a bezpečnostních zájmů EU. V době, kdy i v Evropě stále více občanů cítí propast mezi sebou a světem politiky, je důležité, abychom se konečně poučili ze společné diskuse o vládnutí.
Nesmí chybět ani zohlednění vztahu mezi vládnutím a oprávněnými požadavky občanů na státní správu. Na základě našich kulturních tradic a zkušeností se musíme pokusit vyvinout takový systém, který bude postaven na principu VŠECH lidských práv, transparentnosti a odpovědnosti.
Ke stažení
Kdo dostane kolik za mé sportovní boty?
Kdo dostane kolik za mé džíny?
| Více než 100 milionů dětí stále ještě nemá přístup ani k základnímu vzdělání. Devadesát sedm procent z nich žije v rozvojových zemích, téměř šedesát procent z nich jsou dívky. |
|
2.cíl Obrázky k cílům MDG jsou práce studentů Střední grafické školy Hollar v Praze |